< Zpět

Ostravská hudba po Kubínovi našla svůj další vrchol v odkazu Eduarda Dřízgy

9.listopadu 2017
Ostrava žije současnou hudbou. Už v pondělí začal dynamický festival Hudební současnost, který po celé dva týdny servíruje svěží a čerstvé umělecké produkty. Ve středu soudobá hudba zavítala i na vítkovický zámeček, kde se konal druhý z cyklu komorních koncertů pořádaných Jaromírem Javůrkem pod záštitou Janáčkova máje. Tentokrát se dostali ke slovu pokračovatelé legendárního skladatele Rudolfa Kubína, jmenovitě pánové Zbyněk Přecechtěl, Miroslav Klega, Milan Báchorek a Eduard Dřízga.

 

Skladatele, dirigenta a hudebního režiséra Zbyňka Přecechtěla moje generace už nezažila. Zemřel v roce 1996 a já nastoupil na ostravskou konzervatoř až v roce 1999. Přecechtělovými vrstevníky byli klavírista Rudolf Firkušný, skladatelé Jana Hanuš, Jan Rychlík a Jan Kapr či dirigent Rafael Kubelík. Přecechtěl vystudoval kompozici ještě u Rudolfa Karla (na konzervatoři) a Jaroslava Křičky (na mistrovské škole), působil v slavném Burianově divadle D 41 a rok po válce přijal místo hudebního režiséra v ostravském rozhlase. Téměř rovným dílem komponoval hudbu populární (estrádní a lidové písně) i neoklasicky a romanticky zabarvenou. V obou oblastech Přecechtěl zaujal svěžími melodickými nápady, nápaditou rytmikou a smyslem pro účinný zvuk.

Lyrická črta pro smyčcové kvarteto zazněla v interpretaci mladého ostravského Benda Quartetu. Tvoří ho přední hráči Janáčkovy filharmonie Jakub Černohorský (koncertní mistr houslí), Petr Grabovský (housle), Petr Benda (viola) a Tomáš Svozil (violoncello). Jednovětá skladba začíná rozechvělou sólovou introdukcí violy, k níž se připojuje violoncello a posléze i housle. Skladba prozrazuje v rytmu i melodice silné janáčkovské inspirace, to však nijak nezastírá její řemeslnou dovednost. Kontrastní druhý díl překvapuje dravou energii, která vrcholí v basové ostinátní figuře violoncella, nad níž kulminuje v harmonických spojích napětí, stoupající do mohutné gradační linky. Poté se opět vrací úvodní romanticky snivá hudba, která dostředivým klidem celou črtu uzavírá.

Benda Quartet. (Foto: Lukáš Tížek)

Ostravský Benda Quartet představuje třetí generaci kvartetní tradice tohoto města a navazuje zdařile na odkaz zakladatelského Ostravského kvarteta a Kubínova kvarteta, které svou umělecky mimořádně přínosnou aktivitu před několika lety oficiálně ukončilo a na pódiích se objevuje již jen výjimečně. Benda Quartet lze bez nadsázky považovat za jejich nejlepšího následníka. Po personálních změnách na pozicích prvních houslí a violy se sestava konsolidovala ve velmi pevném, hudebně přesvědčivém vedení Jakuba Černohorského, kterému skvěle notuje energická, vždy dynamicky i rytmicky precizní violoncello Svozila, technicky vytříbená hra houslisty Grabovského a přesvědčivé výsledky Petra Bendy u violy. Benda Quartet zahrál Přecechtělovu Lyrickou črtu se skvělým dynamickým odstíněním, rozvolněnou agogikou i rytmickou pregnancí střední části.

Představovat skladatele, sbormistra a pedagoga Milana Báchorka by bylo nošením dříví do lesa. Snad jen, že tento umělecký i lidský gentleman se vepsal několika generacím hudebníků do srdce jako nejlepší ředitel ostravské konzervatoře. Svou laskavostí, otevřeností a umělecky přesvědčivými výsledky Báchorek vždy působil jako skutečný umělecký i lidský vzor. Jeho hudební řeč dokázala nalézt osobitost v syntéze folkloru, neoklasicismu a avantgardních kompozičních prostředků.

Nelze nevzpomenout na jeho nadčasový výrok „Skladba se nedá naučit. Co můžete jako pedagog dokázat, je to, že přesvědčíte mladé lidi o věcech přemýšlet a mít svůj vlastní názor, jít svou vlastní cestou“.

Z Báchorkova díla zazněly v podání klavíristky Radany Foltýnové a hobojisty Dušana Foltýna Tři scény pro hoboj a klavír z roku 1977. Po temných souzvucích klavíru se ozvalo melodické předivo hoboje, které vyrůstá z motivického jádra intervalů malé sekundy a velké septimy. Báchorek je rozvíjí četným násobením, opakováním a zahušťováním zvuku, který ústí do trylkování hoboje, jenž stoupá do vyšších rejstříků. Klavírní part odpovídá zejména jako metrorytmický a tektonicky gradační element. V Báchorkově skladbě se zřetelně odráží vlivy tehdy nových kompozičních technik 20. století, které opustily tradiční práci s formální či melodickou složkou hudby.

Radana Foltýnová a Dušan Foltýn. (Foto: Lukáš Tížek)

Tři scény pro hoboj zapůsobily svěží imaginací a objevnou zvukovou barevností. Interpretace předního českého hobojisty Dušana Foltýna byla ilustrací profesionální přípravy, umělecké kázně a pokory, z níž jedině mohou vyrůst brilantní interpretační výsledky. Dušan Foltýn i Radana Foltýnová Báchorkovu skladbu zahráli skutečně bravurním způsobem.

Miroslav Klega byl Ostravan jak hrom. Kolik své energie a uměleckého talentu Ostravě věnoval, to se dnes už zapomíná nebo zapomnělo. Od roku 1955 vyučoval skladbu na konzervatoři, později byl až do politických prověrek v roce 1973 jejím ředitelem. Vedle pedagogické a skladatelské aktivity pracoval v ostravském rozhlase jako hudební redaktor a režisér. V oblasti kompozice jeho skladby nezapřou vliv klasiků 20. století, zejména Igor Stravinskij byl Klegovi nedostižným vzorem, s nímž se celý život vyrovnával.

A právě Stravinského inspirace je zřetelně slyšet i v Klegově Koncertním kusu pro housle a klavír z roku 1964. Skladba ve volné tonalitě začíná klavírní introdukcí, jejíž zvukově vyostřenou akordikou prochází elementární rytmická buňka vyrůstající z jednoduchého kontrastu čtvrťové a dvou osminových notových hodnot. Udivující je Klegova schopnost rozvíjet tento motiv do nesčetných, harmonicky progresivních mutací. Housle jsou komponovány jako rovnocenný protějšek klavíru, jejich faktura je zbavena virtuózních technických prvků ve prospěch hudebně vytříbeného dialogu.

Vítězslav Kuzník a Zdeněk Pěček. (Foto: Lukáš Tížek)

Interpretace ostravské houslové legendy Vítězslava Kuzníka i klavíristy Zdeňka Pěčka byla ukázkou dokonalého, umělecky sevřeného a celistvého pojetí. Skvělá hudební komunikace obou umělců, precizní souhra a dramaticky hluboký výraz byly ukázkou desítek let zkušeností, nalezených souvislostí a obdivuhodného nestárnoucího entuziasmu.

S datací svých skladeb si ostravský skladatel, pedagog, klavírista a hudební režisér Eduard Dřízga nedělal nikdy příliš starosti. Jeho bezstarostná a přitom filozoficky hloubavá povaha raději hledala, než nacházela. V roce 1970 se Dřízga definitivně usídlil ve Vratimově a v Ostravě, kde získal práci na konzervatoři i v rozhlase. V předchozí dekádě upevnil své kompoziční zkušenosti: ovládl neoklasicky projasněnou i neobarokně hutnou hudební řeč, stejně jako dodekafonní techniku a práci s řadou (sérií). Počátkem 70. let jeho tvůrčí konfese tíhne k polystylovým návratům za užití té nejpřesvědčivější nástrojové stylizace, posvěcené Dřízgovým jedinečným melodickým fondem.

Jeho Partita per due violoni, viola e violoncello měla premiéru 30. října 1974 v Janáčkově síni Klubu skladatelů v Praze. Zajímavá je její identita s Partitou pro flétnu a klavír, která v premiéře zazněla 2. června 1977 na festivalu Pražské jaro. Dřízga často s oblibou uplatňoval některá svá témata a motivy i v dalších skladbách. Snad pro její totožnost s flétnovou partitou nezařadil Dřízga tuto skladbu do výběru skladeb uvedeného v knize Čeští skladatelé současnosti (Panton, 1985). Na přelomu milénia skladatel Partitu revidoval, změnil název na Smyčcový kvartet a znění poslední autorské ruky se v novodobé premiéře ujal Benda Quartet.

Benda Quartet. (Foto: Lukáš Tížek)

Introduzione první věty upoutalo pozornost expresivně vypjatou melodií houslí ve vysokých polohách a bitonálním vrstvením dalších nástrojů. Gavotta druhé věty je absolutním dokladem Dřízgovy melodické invence, která na půdorysu barokního tance rozvíjí dravé neofolklorní synkreze, aby vzápětí doslova šokovala sluch stylizací francouzského kolovrátkového tance musette se zjevnou citací tématu Dvořákovy Serenády pro smyčce op. 22.

Další husarský kousek Dřízgy je Minuetto. Zde autor satiricky zkřížil noblesně rytmizovaný a žertovný menuet s marnotratně hýřivou melodickou linkou. V druhém formálním díle Dřízga zaskočil posluchače ostře rytmizovaným populárně znějícím tématem (s inspirací rock and rollem), které ústí do satiricky šlehajícího kabaretu, nikoli vzdáleného estetice raného Stravinského a Pařížské šestky. Způsob řazení a kontaminace všech odlehlých stylů je však u Dřízgy naprosto osobitý a neopakovatelný. Po teskné Sarabandě skladba vrcholí energickou Gigou, která v brilantním tempu celek přesvědčivě uzavírá.

Eduard Dřízga se z celého programu druhého koncertu vyjímal svou hudbou jako vzácný světelný meteor, bolid, který zazářil a zhasnul dřív, než by bylo žádoucí. Interpretace Benda Quartetu přesvědčila skvělým metrorytmickým rozvržením, intonační kultivovaností a zejména živelnou muzikalitou, která je pro interpretaci Dřízgovy hudby naprosto nepostradatelná. Díky Benda Quartetu se objevila na pódiu skladba, která zde právem náleží a svou hudební jasnozřivostí dokáže hravě zastínit podstatnou část dnešní skladatelské produkce. Tohle skrovná, ale o to vzácně dokonalá tvorba Eduarda Dřízgy prostě uměla, umí a zřejmě se o tom přesvědčí i další generace.

 

Milan Bátor

https://www.ostravan.cz/44389/ostravska-hudba-po-kubinovi-nasla-svuj-dalsi-vrchol-v-odkazu-eduarda-drizgy/